From zero to hero

Ale než všichni zahyneme tou příšernou, bolestivou a určitě velmi pomalou smrtí (pokud jste chtěli začít prosit boha o pomoc, nemusíte se namáhat, protože už je na to stejně pozdě, damage has been done, tak zdár), povíme si, jak k tomuto úžasnému objevu došlo. Městská policie v Plzni dostala oznámení, že se v lesoparku jedné nejmenované části města pohybuje nějaký starý pán a rozhazuje tam odpadky. Když strážníci dědu vypátrali, na otázku, co dělá (protože policisté životnímu prostředí asi taky moc nerozumí, jinak by se tak blbě neptali a místo toho přiložili ruku k dílu, aby stařík ještě stihl nakrmit kachny plesnivým chlebíkem), se jim dostalo odpovědi, že hnojí stromy.

A protože dotázaným byl 72 letý občan, nezbývá, než mu věřit. Jelikož úplně všichni staří lidé jsou přece hodní, pravdomluvní, mají fůru životních zkušeností a hlavně oplývají nekonečnou moudrostí – musí se tedy za všech okolností poslouchat. A je skvělé, když zůstávají aktivní i ve svém věku, stejně jako tady ten náš plzeňský David Attenborough. Místo toho, aby trávil svůj volný čas sezením u televize nebo zaškrtáváním slev v letácích, on přírodě doopravdy pomáhá. Na rozdíl od vás, ekoteroristů, kteří chodí do lesa uklízet. Styďte se.

Nutno dodat, že nevaříme z vody, máme totiž důkazy, že pánovi plán na záchranu planety vychází (nebo spíš vycházel, dokud ho nějaká sketa nenaprášila úřadům). Podle svých slov hnojení provádí už asi půl roku a ty stromy, které tam rostou desítky let, pořád stojí a nevypadají, že by se chystaly na onen svět (ne jako my, že). Takových výzkumů, studií a let strávených bádáním a ony nakonec nejlépe fungují obaly od sušenek, použité kapesníky a další mňamky z domácnosti. Něco mi říká, že ve vědeckých kruzích začnou padat hlavy.

Poděkování

Nechte mě vyjádřit obrovskou vděčnost za to, že se mezi námi pořád najdou lidé, kteří o podpoře životního prostředí nejen mluví, ale také konají. O tom jsme se koneckonců přesvědčili i my, dobrovolníci již zmíněné akce Ukliďme Česko. V naší lokalitě totiž nějaký dobrodinec vyhodil odpadky rovnou zabalené v jednom pytli, čímž nám ušetřil spoustu práce . Jistě, kdybychom věděli to, co víme dnes, pytel bychom naopak otevřeli a jeho obsah pečlivě rozházeli po lese, aby stromečky pěkně prospívaly.

A když už jsme u těch pochval, neměli bychom zapomínat ani na sociální přesah. Z toho co jsme našli by si jeden zvládl vybavit malou garsonku a sestavit několik slušivých outfitů (hlavně pokud má rád styl á la Pavol Habera v devadesátkách). Někteří „dárci“ dokonce mysleli i na náš pitný režim a nechali nám v lese pár lahví. Plných. Asi si zjistili, kdy úklid probíhá a rozhodli se nás takto podpořit. Boží.

Teď vážně.

Lidi, nebuďte dementi. Už ve školce jsme se přece učili rozeznávat předměty a házet je do správného chlívečku podle tvaru, tak to pojďme zužitkovat. Jak se říká „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.“ Docela by mě zajímalo, co se dělalo s dětmi ve školce před 70 lety, kam chodil ten náš „hnojič“.

A ano, jako vyspělá moderní společnost víme, že je potřeba podporovat slabší a znevýhodněné občany, brát na ně ohledy a nesoudit je příliš rychle. Třeba tenhle dědula, který si plete les s popelnicí, je opravdu jenom zmatený nebo má stařeckou demenci a můžeme být rádi, že z toho lesa pokaždé trefí domů a neskončí jako bába pod kořenem. Nebo dědek pod lavičkou. Mimochodem, to se stalo také v Plzni. Náhoda? Nemyslím si.

Prevence? Zbytečný.

Všichni sice víme, že nejdůležitější je prevence. Jenže… Fakt si myslíte, že blbečkům, kteří jsou schopni vyhazovat odpad všude, jen ne do nádob tomu určených, má smysl něco vysvětlovat? Pokud je vaše odpověď ano, tak jste buď nenapravitelný optimista nebo možná taky trochu blbeček, ale to nevadí, já vám ráda odpovím: NE. Snažit se cokoliv objasnit takovým lidem je naprostá ztráta času a zbytečně vynaložená energie, kterou byste mohli věnovat smysluplnějším věcem (třeba čtení mých článků). Některé věci se zkrátka (a bohužel) musí dělat stále dokola, a tak je nejjednodušší přijmout je jako fakt. Podobně byste totiž mohli řešit, jestli má cenu:

• umývat nádobí, protože se zase zašpiní
• kupovat jídlo, protože ho beztak sníte
• hledat si partnera/ku, protože se stejně jednou rozejdete (nebojte, to se zrovna vás a vašeho vztahu určitě netýká, heh)

A tak dál.

Hm, tak to už můžeme rovnou zabalit. Pojďme si lehnout na zem a čekat na smrt. Nebo ne?!

A když jsme u toho konce, položme si další otázku – proč řešit odpadky, když se lidstvo řítí do záhuby, hrozí nám třetí světová válka a máslo je drahý? No, asi mimo jiné pro to, že než k tomu konci dospějeme, nechceme žít ve sračkách. Nebo pokud vy ano, tak jakoby gud for jů, ale já ne, takže se po sobě laskavě naučte uklízet. Díky moc.

Nebo jinak. Přestaňme věnovat tolik pozornosti věcem, které nedokážeme ovlivnit a pojďme se raději soustředit na to, co můžeme změnit. Pokud jste netrpělivě čekali na hlubokou myšlenku, je to tahle. Víc už jich nebude. Tak enjoy.

Wake up call

„Ale Zuzko, oni po sobě taky neuklízejí, tak proč bych měl/a já?“ Tak sakra, kolik ti je, pět? Zavři ten Instáč a jdi něco dělat. Nikdo neříká, že musíte jet hned do Ugandy zachraňovat gorily, odpíchněte se třeba od toho, že na příští procházce seberete pár odpadků a správně je roztřídíte.

Hlavně se přestaňte vymlouvat na málo času, nedostatek energie, přepracovanost, úplněk a tak dále. A děti mi sem už vůbec netahejte. Pokud jste se rozhodli rozmnožovat, vy byste měli být ti, kteří půjdou makat jako první; přece nechcete, aby se vaši potomci brodili ve vašich šitech. Oni těch svých budou mít i tak dost.

Tak čau!

P. S. Když už jsme u toho instáče, tady je ten můj

…

Cože to?

Jedu z práce, míjím obchodní centrum a u silnice billboard: „Snesitelnější návštěva tchýně, 1190 Kč“. A na fotografii paní s kabelkou (no, moc z toho človíčka vidět není, ale dle postavy, úpravy nehtů a dalších atributů dle přetrvávajících genderových stereotypů usuzuji, že se pravděpodobně jedná o ženu). Než jsem se dostala ke sloganu „dopřejte si terapii módou“, napadlo mě, že to vypadá jako reklama na nájemného vraha, který za tisícovku a nějaké drobné vyřeší váš problém… Tak nic.

Za týden další billboard. Lodičky. „Méně bolestivý rozchod, 990 Kč.“ Okej.

Trocha poctivého nasrání na úvod

Prostě mi to nedá a musím do toho šťournout. Přijde mi zajímavé, že tahle kampaň očividně cílí na ženy. Proč jinak na těch fotkách vidíme kabelku a lodičky a ne třeba vrtačku a kravatu (ať to striktní dělení na „mužské“ a „ženské“ pořádně dokrmíme)? Odpovím si sama. Protože všechny ženy rády courají po obchodech, všechny ženy milují hadříky a nakupování je pro ně největším koníčkem. Když tedy nepočítáme vaření, žehlení a další domácí (=ženské) práce.

Muži na něco takového samozřejmě nemají čas; musí totiž makat, aby ženské měly ty kabelky a lodičky z čeho zaplatit.

Tak, teď jsem vyplivala trochu jedu, ale nebojte, jsem ok, odpoledne si zajedu koupit něco na sebe

Řešení nebo vlastně vůbec

Představte si tu situaci. Sedíte u tchyně, která vás naprosto vysírá, ale tentokrát jste vůči všem pichlavým poznámkám imunní, protože s sebou máte novou kabelku (je to takový váš emotional support plyšák). Nebo se dozvíte, že váš milovaný potomek chodí za školu, nebo vás naštve někdo v práci, nebo nestihnete schůzku, nebo, nebo… Všechno vyřeší peníze, respektive věci.

Vážně?

Ne.

Sorry.

Už samotný pojem „vyřeší“ v tomhle ohledu nedává smysl, že. Ta koupená věc vám sice krátkodobě udělá radost, ale napravit vztahy v rodině nebo zlepšit vaši životní úroveň nedokáže. Schválně, zkuste si vzpomenout na nějaký nepěkný zážitek, kterým jste si v nedávné době prošli. Co vám pomohlo se přes něj přenést? Vsadím se, že nákup něčeho nového určitě ne. Tedy pokud tím „zážitkem“ nebyly třeba ukradené boty nebo rozbitý telefon, že.

Pojďme z toho obvinit někoho (něco) jiného – dopamin

Může za vznik shopaholiků dopamin? Tak trochu. Uvolňování dopaminu, látky, která je spojena s odměnou, potěšením a uspokojením, dokáže zmírnit stres a negativní emoce. Ale jen dočasně… Takže bacha.

Princip je jednoduchý – jdete do obchodu, vybíráte, hledáte, porovnáváte. Zkrátka, soustředíte se na nákup a váš mozek nemá prostor, aby se zabýval něčím jiným (= tím, jak váš život stojí za prd). Alespoň na chvíli. Zaplacením a tím pádem převzetím vlastnictví nad danou věcí (a ne, nebudeme sem tahat Duška a jeho pindy o tom, že nikdo nic nevlastní) dosahujeme cíle a tím i pocitu uspokojení.

Potíž je v tom, že krátkodobé působení dopaminu neřeší podstatu problému; je jen jakousi náplastí na to, co nás skutečně trápí. A dopaminového nájezdu využívá i ta naše zmíněná reklama. Úplně vidím, jak se směje a mne si ručičky: „Jen si pojď tu svoji blbou náladu přebít utrácením. Nikdo tě nemá rád, ani my ne, ale tvoje penízky ano.“

Dejte už té tchyni svátek

No a co ten druhý slogan: méně bolestivý rozchod, abychom se pořád neotírali jen o tu tchýni? Duševní nebo mentální bolest nezmizí tím, že si něco koupíte. Jak jsme si řekli, uvolněný dopamin sice chvilkově uleví, ale z porozchodové depky vás nedostane. Na to vám pomůže čas, vybrečet se, sejít se s kamarády, dělat něco, co vás přivede na jiné myšlenky (a nemyslím tím vyrazit po krámech, to je snad jasné), zajít na procházku, svěřit se do rukou odborníka; možností je mnoho. I kdybyste měli jen vzteky bušit do polštáře, určitě je to lepší, než si objednat stopadesátého Labubu.

A zase ta ekologie

Emočním a impulsivním utrácením si navíc zaděláváte na další problémy. Obzvlášť pokud nejste tou pověstnou nejostřejší tužkou v penále – snadno spadnete do spirály půjček, dluhů, exekucí, vězení (no, tady už se ta spirála, respektive kruh, vlastně uzavírá) a tak dále. A pokud si sami sebe nevážíte a je vám ukradené, co s vámi bude, myslete na to, že ostatním to ukradené není a vaše neuvážené nákupy škodí celé planetě.

Když dopamin vyprchá, člověk si často uvědomí, že si domů přinesl úplnou blbost, kterou nepotřebuje a která se mu vlastně ani tak moc nelíbí. Jenže ne každé zboží lze vrátit, vyměnit, prodat a bohužel – někdy ani darovat. Jedním z důvodů je prostý fakt, že podobných věcí existuje tolik, že už je nikdo nechce ani zadarmo.

A tak se nám ty věcičky kupí a kupí. Doma, v popelnicích, na skládkách.

Dobrým příkladem pro naši „terapii módou“ je právě oblečení. Pokud nemáte opravdu originální kousek (nebo naopak úplně obyčejný kousek vyhajpovaný sociálními sítěmi), těžko se ho zbavíte. A tak putuje přinejlepším do kontejneru na textil (ale řekněmě si upřímně – ani to není všespásné) nebo prostě do „komunálu“ a na skládku. A pobyde si tu dost dlouho, klidně i desítky let (tedy ještě mnohem déle než vy v tom vězení, až vás dožene to vaše neuvážené rozhazování). Jasně, rozhodující je mimo jiné materiál, jenže…

…vezměme si třeba bavlnu. Ta je na tom teoreticky mnohem lépe než polyester, protože např. bavlněné tričko by se mělo rozložit do 6 měsíců, kdežto polyesterovému tričku to může trvat až 200 let; potíž je v tom, že se bavíme o procesu v ideálních podmínkách, které ale na skládkách nepanují, bohužel… Takže to tričko, které máte právě teď na sobě, může hnít na skládce ještě ve chvíli, až budete v zemi hnít i vy

A když jsme u těch skládek, což je téma samo o sobě, pojďme si ještě připomenout, že rozklad, ke kterému zde dochází, produkuje emise plynů přispívající k negativním změnám klimatu. Kromě CO2 (oxid uhličitý) je přítomen také hliník metan, hořlavá a výbušná záležitost (jestli jste někdy přemýšleli jak to, že pořád někde hoří skládka, tady máte odpověď). Kromě těchto dvou plynů putují do ovzduší i další mňamky jako toulen, benzen, chloroform a taky spousty dalších látek, které ještě ani neznáme. Dobrou chuť.

A přitom taková blbost

Uf, to bylo něco. Člověk by neřekl, kolik potenciálních potíží s sebou přináší jedna marketingová kampaň! Ale třeba vás to přesvědčí, abyste příště svoje problémy řešili jinak a lépe. A udržitelněji. Nejen pro sebe, ale i pro ty, které máte rádi (a tím pádem i pro ty, které rádi nemáte, ale s tím se prostě musíte vyrovnat).

A až na vás příště přijde depka, zajděte si radši na procházku nebo si zacvičte. Obojí je zadarmo a dopamin to z vás dostane taky. A pokud ani to nezabere, zkuste třeba terapii, ale tu opravdovou.

Papa