Do košíku mezi těch dalších dvacet hovadin, pro které jste sem vlastně ani nepřišli, protože jste původně vyrazili doplnit zásoby něčeho úplně jiného. Třeba toaletního papíru, na který během té nákupní horečky samozřejmě zapomenete a budete se pro něj muset vrátit, jelikož od dob covidu všichni víme, že je to ten nejdůležitější artikl v celé domácnosti.

Ups

Nákup je úspěšně za vámi, utratili jste polovinu rodinného badžetu a máte i ten toaleťák, takže mission accomplished a jde se vybalovat. Bylinku vyndáte z tašky, možná květináček ještě vložíte do nějakého slušivého obalu, aby pěkně ladil s vaším nově nastoleným bio eko clean pure lajfstajlem, položíte ji na linku nebo na okno, aby měla dost světla, pravidelně ji zaléváte, fotíte na instáč, přidáváte hashtagy, zkrátka užíváte si společně strávený čas a možná už přemýšlíte nad tím starým známým „a žili šťastně až do smrti“.

… and downs

V téhle chvíli to nejspíš ještě netušíte, ale ta smrt už je tady, pomalu klepe na dveře, zouvá si boty a z vašeho krásného svěžího koriandru se během pár dnů stává zvadlý, depresivní chudák (to se vám s hajzlpapírem nikdy nestane). A vy se možná ptáte Proč (a pokud se neptáte, tak byste teda sakra měli, zvlášť pokud to není váš první incident, protože je čas, abyste čelili následkům svých blbých rozhodnutí – žádné strachy, na tohle jsem expert ).

Tak já vám to řeknu. Protože kupujete bylinky v supermarketu. Ale nebojte, neznamená to, že se tím pádem dostáváte na spodek společnosti. Pod vámi jsou ještě experti, kterým uschne i kaktus (hahaha). Ne, vážně. Pokud už vám někdy uschnul kaktus, zvažte návštěvu odborníka.

Na koho ten průser hodíme?

Naštěstí žijeme ve společnosti, kde neznalost sice neomlouvá, ale vždycky se najde někdo (jiný), koho ze svých prohřešků můžeme obvinit. Tak na koho to svedeme tentokrát, hm?

V tomhle případě to vypadá na kolektivní fuckup – důvodů rychlé degradace „marketových“ bylinek je totiž hned několik. Začíná to u pěstitele (jak jinak) – bylinky se nechávají růst velmi rychle, navíc v nevhodných podmínkách (mají málo světla, nevyhovující substrát a s velikostí pěstebních nádobek to taky není žádná sláva), o nesprávném způsobu skladování a vystavování teplotním šokům ani nemluvě. To vše vede k vyčerpání kořenového systému, a tím i k postupnému zániku celé rostliny.

Takže ve chvíli, kdy se rostlinka dostane k vám domů, je už vlastně jednou nohou na prkně, i když klame vzhledem. Něco jako vy, když šéfovi tvrdíte, že jste v práci šťastní a spokojení a přitom při odpoledním kafíčku rozesíláte životopisy na všechny strany, heh.

Jak z toho ven?

Dát výpověď a najít si jinou práci. A s těmi bylinkami? No… supermarketovou rostlinku můžete přesadit do lepšího substrátu a doufat v zázrak nebo ji rovnou zpracovat (např. vyrobit si pesto). Což je tak trochu opruz a celý ten nákup vlastně ztrácí pointu. Zároveň – stejně jako mnoho jiných potravin – i bylinky mohou obsahovat pesticidy a jiné nebezpečné látky, kterým je lepší se vyhnout. Abychom sami neskončili jako ti zombíci, že jo.

A úplně nejlepší volbou je se na bylinky z obchodu vyprdnout a vypěstovat si svoje vlastní. Stačí vhodný substrát, květináč (nebo záhon) a pár semínek. Skvělou volbou je pažitka, bazalka, tymián nebo třeba majoránka. I ten koriandr zvládnete.

Tak čauko!

(Všem, kteří čekali, že se dozví nějaké rady a tipy ohledně seznamování se, ať už ekologicky nebo s ekology/ekoložkami, se tímto omlouvám za zklamání.)

Příběh ze života

Možná jste při rozbalování dárků zažili situaci, kdy na vás někdo z vašich blízkých apeloval, abyste netrhali ten papír, protože je to škoda, ještě vydrží a využije se i příští rok. V některých rodinách tahle hláška patřila (nebo možná stále patří) k tradicím stejně jako bramborový salát nebo zdobení stromku. Když jsem byla malá, nějaká udržitelnost mi byla ukradená protože dárky, a později jsem měla zase jiné priority a spořivost brala spíš jako záležitost pro starší generace. My mladý tohle řešit nepotřebujem (zvlášť, když nás ještě živí rodiče, heh). Přece nebudu pořád šetřit jako babi.

Teď je mi přes 30 a šetřím jako babi. A nejde jen o peníze a všeobecnou šetrnost, ale i o ekologii (překvapuje vás to? nemělo by).

Proč jste hrozný člověk

Balení dárků tak, jak ho známe, tedy do ozdobného papíru nebo taštičky, je problémové hned z několika důvodů. Ne každý je šetřílek, a tak velké množství tohoto „obalového materiálu“ končí v popelnici po jednom použití, což já od jisté doby považuji za jeden z největších wtf okamžiků z Vánoc. Možná si říkáte, kdo jsem já, abych soudila, ale v tomto případě na to mám právo, jelikož já v tomhle případě opravdu máslo na hlavě nemám, hehe.

Už jenom představa, kolik energie a zdrojů se vyplýtvá na výrobu něčeho, co se na dárku ohřeje doslova pár minut (pokud kupujete a balíte dárky už v srpnu a myslíte si, že jste skvělý člověk, jelikož vám ten balíček hnije ve skříni o několik měsíců déle, tak pardon, ani tak nejste žádný zázrak) ve mě skoro vyvolává záchvat environmentální úzkosti.

Jako jo, jestli máte potomky, určitě budou z papíru s Tlapkovou patrolou (nebo co zrovna frčí) nadšeni (asi tak 30 vteřin), ale ne každý dárek musí být zabalený takhle. Nebo jim toho nedávejte tolik. Nebo si z toho papíru pak s děckama alespoň něco vyrobte.

Dalším problémem je materiál, respektive z čeho a jak se ten váš fancy papír vyrobí. Pokud to není obal recyklovaný nebo se štemplem FSC (certifikace šetrného lesního hospodaření a odpovědného původu dřevěných výrobků), o to menší smysl dává, abyste ho použili jako jednorázovku.

A když jsme u té recyklace, nesmíme opomenout ty narvané modré kontejnery po Štědrém dnu; většina těch veselých barevných papírů tam totiž nepatří. Proč? Právě kvůli tomu potisku – často se totiž jedná o speciální barvy, povoskování, třpytky atd., což z papíru dělá dále nerecyklovatelný. Takže pokud jste si doteď mysleli, že ulevíte svědomí tím, že dárkový papír alespoň vytřídíte, tady je váš reality check – to co děláte nemá smysl a zbytečně tím v kontejneru zabíráte místo. Není zač.

Jak se stát lepším člověkem, respektive baličem

Hejtu bylo dost, tak se pojďme podívat na to balení.

1. Nebalení

To je rada! Wow. Kvůli tomu jsem to dočetl/a až sem?? Je to tak.

Možná jste čekali nějakou bombu (a možná to trochu bomba je), ale nejjednodušší a nejekologičtější řešení je nebalit dárek vůbec. Jen si to si to představte – ušetříte peníze, čas i nervy (kdo má ještě před Vánoci čas a energii vybírat z padesáti odstínů ozdobných papírů), prostě bájo.

Uznávám, že tato varianta je vhodná spíše pro dospělé, případně pro uvědomělé děti a mladistvé intelektuály, ale i tak stojí za zkoušku (stejně všechny nejvíc zajímá, co je uvnitř toho balíčku). Navíc, pokud obdarovaný předem ví, co dostane, je jenom na místě si to divadýlko s hezkým balením odpustit.

Nebo vyberte takový dárek, který obal nepotřebuje – vezměte své blízké na výlet nebo jim připravte něco dobrého k jídlu (jen ne bramborový salát a cukroví, proboha).

2. Co dům dal

Udělejte obhlídku svého obydlí a zkuste najít vhodný materiál na výrobu pěkného obalu na váš dárek. Může to být třeba popsaný papír (ale buďte opatrní, asi nechcete aby obdarovaný viděl váš výpis z účtu nebo úryvek z deníčku), starý plakát, výplň, která vám přišla v nějakém balíku, letáky, noviny… Bizár? Trochu. Ale rozhodně eko.

3. Co dal někdo jiný

Tento způsob balení dárků je můj oblíbený (hlavně proto, že je zadarmo, haha). Jakmile se ke mně dostane nějaká dárková taštička, pěkný papír, stužka, nasyslím to do skříně a vytáhnu při nejbližší příležitosti. A pak můžu machrovat. Chlubit se cizím peřím a tak dále.

Možná si říkáte, jestli někoho třeba neurazí, když dostane dárek zabalený v něčem, co vám před pár měsíci sám dal. Asi takhle – vy si pamatujete, jakou taštičku jste kdy komu dali? Já rozhodně ne. A pokud vy ano (to si vedete nějakou evidenci, tabulku v excelu nebo?) … jako sorry, ale asi byste si měli najít nějaký normální koníček.

Á propos, pokud se někdo urazí kvůli takové pitomosti, tak prostě příští rok nic nedostane. Kruté, ale takový je život a ta ekologie se sama neudělá.

4. Sbohem a šáteček

Říká vám něco furoshiki? Mně před pár měsíci taky ne. Ale strejda Google ví všechno a já díky tomu můžu dělat chytrou. Jedná se o způsob balení do šátku – techniku, která pochází z Japonska a je až překvapivě snadná. Tedy pokud nemáte obě ruce levé. nebo pokud nemáte ruce vůbec.

Použitý šátek pak obdarovaný může dál využít, ať už na nošení nebo zabalení dalšího dárku. A kde vzít šátek? V second handu, u sebe ve skříni nebo u někoho jiného ve skříni (hlavně se nejdřív dovolte majitele, než mu šáteček sbalíte, jo?).

A pokud vás furoshiki nezaujalo nebo máte fobii ze šátků, dárek zabalte do plátěného pytlíku, který také nabízí mnohé využití v domácnosti obdarovaného. A pokud si pytlík sami ušijete a třeba tím ještě i upcyklujete nějaký zbytek látky, zasloužíte si titul TOP Balič roku.

5. Lepší papír

Je docela dobře možné, že vám ani teď není žádný z mých návrhů dost dobrý (tak já už nevím, co byste ještě chtěli), protože nedáte dopustit na papír. V tomto případě se buď vraťte ke třetímu bodu a využijte metodu „co dům dal“ nebo zvolte recyklovaný/recyklovatelný papír. Sice jej neseženete v tolika barvách a všemožných designech, ale účel rozhodně splní. A pokud vás jednoduchost hodně trápí – můžete si ho tematicky dozdobit: pokreslit, popsat nějakými vzkazy nebo přáními, polepit atd. Spokojení?

6. Na všechno kašlu.

Abychom za tím vším udělali takovou negativní tečku a zachovali tak vibes z úvodu, nadhodím, že úplně nejvíc eko by bylo vykašlat se na dárky úplně. Na stromek. A na Vánoce. Ale chápu, že ve většině domácností je tato varianta tabu. Tak aspoň to balení, jo? Dík.

…

Cože to?

Jedu z práce, míjím obchodní centrum a u silnice billboard: „Snesitelnější návštěva tchýně, 1190 Kč“. A na fotografii paní s kabelkou (no, moc z toho človíčka vidět není, ale dle postavy, úpravy nehtů a dalších atributů dle přetrvávajících genderových stereotypů usuzuji, že se pravděpodobně jedná o ženu). Než jsem se dostala ke sloganu „dopřejte si terapii módou“, napadlo mě, že to vypadá jako reklama na nájemného vraha, který za tisícovku a nějaké drobné vyřeší váš problém… Tak nic.

Za týden další billboard. Lodičky. „Méně bolestivý rozchod, 990 Kč.“ Okej.

Trocha poctivého nasrání na úvod

Prostě mi to nedá a musím do toho šťournout. Přijde mi zajímavé, že tahle kampaň očividně cílí na ženy. Proč jinak na těch fotkách vidíme kabelku a lodičky a ne třeba vrtačku a kravatu (ať to striktní dělení na „mužské“ a „ženské“ pořádně dokrmíme)? Odpovím si sama. Protože všechny ženy rády courají po obchodech, všechny ženy milují hadříky a nakupování je pro ně největším koníčkem. Když tedy nepočítáme vaření, žehlení a další domácí (=ženské) práce.

Muži na něco takového samozřejmě nemají čas; musí totiž makat, aby ženské měly ty kabelky a lodičky z čeho zaplatit.

Tak, teď jsem vyplivala trochu jedu, ale nebojte, jsem ok, odpoledne si zajedu koupit něco na sebe

Řešení nebo vlastně vůbec

Představte si tu situaci. Sedíte u tchyně, která vás naprosto vysírá, ale tentokrát jste vůči všem pichlavým poznámkám imunní, protože s sebou máte novou kabelku (je to takový váš emotional support plyšák). Nebo se dozvíte, že váš milovaný potomek chodí za školu, nebo vás naštve někdo v práci, nebo nestihnete schůzku, nebo, nebo… Všechno vyřeší peníze, respektive věci.

Vážně?

Ne.

Sorry.

Už samotný pojem „vyřeší“ v tomhle ohledu nedává smysl, že. Ta koupená věc vám sice krátkodobě udělá radost, ale napravit vztahy v rodině nebo zlepšit vaši životní úroveň nedokáže. Schválně, zkuste si vzpomenout na nějaký nepěkný zážitek, kterým jste si v nedávné době prošli. Co vám pomohlo se přes něj přenést? Vsadím se, že nákup něčeho nového určitě ne. Tedy pokud tím „zážitkem“ nebyly třeba ukradené boty nebo rozbitý telefon, že.

Pojďme z toho obvinit někoho (něco) jiného – dopamin

Může za vznik shopaholiků dopamin? Tak trochu. Uvolňování dopaminu, látky, která je spojena s odměnou, potěšením a uspokojením, dokáže zmírnit stres a negativní emoce. Ale jen dočasně… Takže bacha.

Princip je jednoduchý – jdete do obchodu, vybíráte, hledáte, porovnáváte. Zkrátka, soustředíte se na nákup a váš mozek nemá prostor, aby se zabýval něčím jiným (= tím, jak váš život stojí za prd). Alespoň na chvíli. Zaplacením a tím pádem převzetím vlastnictví nad danou věcí (a ne, nebudeme sem tahat Duška a jeho pindy o tom, že nikdo nic nevlastní) dosahujeme cíle a tím i pocitu uspokojení.

Potíž je v tom, že krátkodobé působení dopaminu neřeší podstatu problému; je jen jakousi náplastí na to, co nás skutečně trápí. A dopaminového nájezdu využívá i ta naše zmíněná reklama. Úplně vidím, jak se směje a mne si ručičky: „Jen si pojď tu svoji blbou náladu přebít utrácením. Nikdo tě nemá rád, ani my ne, ale tvoje penízky ano.“

Dejte už té tchyni svátek

No a co ten druhý slogan: méně bolestivý rozchod, abychom se pořád neotírali jen o tu tchýni? Duševní nebo mentální bolest nezmizí tím, že si něco koupíte. Jak jsme si řekli, uvolněný dopamin sice chvilkově uleví, ale z porozchodové depky vás nedostane. Na to vám pomůže čas, vybrečet se, sejít se s kamarády, dělat něco, co vás přivede na jiné myšlenky (a nemyslím tím vyrazit po krámech, to je snad jasné), zajít na procházku, svěřit se do rukou odborníka; možností je mnoho. I kdybyste měli jen vzteky bušit do polštáře, určitě je to lepší, než si objednat stopadesátého Labubu.

A zase ta ekologie

Emočním a impulsivním utrácením si navíc zaděláváte na další problémy. Obzvlášť pokud nejste tou pověstnou nejostřejší tužkou v penále – snadno spadnete do spirály půjček, dluhů, exekucí, vězení (no, tady už se ta spirála, respektive kruh, vlastně uzavírá) a tak dále. A pokud si sami sebe nevážíte a je vám ukradené, co s vámi bude, myslete na to, že ostatním to ukradené není a vaše neuvážené nákupy škodí celé planetě.

Když dopamin vyprchá, člověk si často uvědomí, že si domů přinesl úplnou blbost, kterou nepotřebuje a která se mu vlastně ani tak moc nelíbí. Jenže ne každé zboží lze vrátit, vyměnit, prodat a bohužel – někdy ani darovat. Jedním z důvodů je prostý fakt, že podobných věcí existuje tolik, že už je nikdo nechce ani zadarmo.

A tak se nám ty věcičky kupí a kupí. Doma, v popelnicích, na skládkách.

Dobrým příkladem pro naši „terapii módou“ je právě oblečení. Pokud nemáte opravdu originální kousek (nebo naopak úplně obyčejný kousek vyhajpovaný sociálními sítěmi), těžko se ho zbavíte. A tak putuje přinejlepším do kontejneru na textil (ale řekněmě si upřímně – ani to není všespásné) nebo prostě do „komunálu“ a na skládku. A pobyde si tu dost dlouho, klidně i desítky let (tedy ještě mnohem déle než vy v tom vězení, až vás dožene to vaše neuvážené rozhazování). Jasně, rozhodující je mimo jiné materiál, jenže…

…vezměme si třeba bavlnu. Ta je na tom teoreticky mnohem lépe než polyester, protože např. bavlněné tričko by se mělo rozložit do 6 měsíců, kdežto polyesterovému tričku to může trvat až 200 let; potíž je v tom, že se bavíme o procesu v ideálních podmínkách, které ale na skládkách nepanují, bohužel… Takže to tričko, které máte právě teď na sobě, může hnít na skládce ještě ve chvíli, až budete v zemi hnít i vy

A když jsme u těch skládek, což je téma samo o sobě, pojďme si ještě připomenout, že rozklad, ke kterému zde dochází, produkuje emise plynů přispívající k negativním změnám klimatu. Kromě CO2 (oxid uhličitý) je přítomen také hliník metan, hořlavá a výbušná záležitost (jestli jste někdy přemýšleli jak to, že pořád někde hoří skládka, tady máte odpověď). Kromě těchto dvou plynů putují do ovzduší i další mňamky jako toulen, benzen, chloroform a taky spousty dalších látek, které ještě ani neznáme. Dobrou chuť.

A přitom taková blbost

Uf, to bylo něco. Člověk by neřekl, kolik potenciálních potíží s sebou přináší jedna marketingová kampaň! Ale třeba vás to přesvědčí, abyste příště svoje problémy řešili jinak a lépe. A udržitelněji. Nejen pro sebe, ale i pro ty, které máte rádi (a tím pádem i pro ty, které rádi nemáte, ale s tím se prostě musíte vyrovnat).

A až na vás příště přijde depka, zajděte si radši na procházku nebo si zacvičte. Obojí je zadarmo a dopamin to z vás dostane taky. A pokud ani to nezabere, zkuste třeba terapii, ale tu opravdovou.

Papa