Disclaimer: Tohle bude dlouhý.
Jednou z mých oblíbených letních aktivit a způsobů, jak si vybrat týden dovolené (a způsobů, jak zajistit, aby si někteří lidé z mého okolí nechápavě klepali na čelo, že si beru dovolenou proto, abych mohla někde pracovat zadarmo), je už několik let dobrovolničení v rámci akce Týdny pro krajinu, kterou organizuje hnutí Duha ve spolupráci s dalšími subjekty a objekty, kteří se zabývají ochranou životního prostředí, udržitelností a ekologií. Jednoduše řečeno, dělají cool věci pro planetu a snaží se podporovat a motivovat ostatní, aby taky dělali cool věci pro planetu (nebo jim aspoň poslali penízky, cheche) a neskončili jen u toho, že vytřídí odpad a čekají za to standing ovation.
Všechno je sluníčkové. Zatím.
Pro mě je to týden smysluplné práce v přírodě s ubytováním a stravou zdarma (pokud pomineme rezervační poplatek). No a taky ušetřím za vodu a energie, protože je budu spotřebovávat jinde, než doma. Ano, jsem kolenovrt a nestydím se za to.
Dalším benefitem je, že ačkoliv si některé činnosti nezadají s návštěvou fitka, psychicky si člověk odpočine řádně. Především z toho důvodu, že na myšlení je tu někdo jiný. Já si prostě jen vyslechnu instrukce, vezmu vercajk a dělám co se po mě chce. Bájo.
Letos jsem vyjela už počtvrté a zatímco jsem ty předešlé roky strávila v šumavských hvozdech a mokřadech, tentokrát mě čekal týden v lese. Přesto, že jsem si pročetla popis chystaných aktivit, to, co jsem se dozvěděla po příjezdu, mě „trošičku“ šokovalo. Kdybych místo psaní natáčela videa, tohle by byla přesně ta chvíle pro dramatickou pauzu nebo reklamu na pleny, případně toaletní papír.
Naštěstí jsme na blogu, takže můžu všechno vykydat najednou (ať je to mega dlouhý a nikdo se nedozví pointu, protože nekonečný texty už dneska nikoho neberou).
Horor začíná. Anebo ne?
Když jsem přijela na místo určení, začaly ke mně dotékat detailnější informace, z nichž ty nejvýraznější byly o „prosvětlování“ lesa, tedy kácení, řezání, odklízení…
Pardon, cože?
Odkdy je tohle ekologie? Všichni přece víme, že stromy se musí sázet, opečovávat, objímat.
Nebo ne?
Zdá se, že sázení stromů získalo v posledních letech na popularitě a je to dobře, protože právě stromy patří k nejdůležitějším organismům na naší planetě – pomáhají zadržovat vodu v půdě, absorbují CO2, poskytují stín, tlumí hluk a umí fůru dalších věcí. Někdy to až vypadá jako by ten, kdo v životě nezasadil ani jeden strom, byl totální ignorant, kterému je naprosto ukradené, kam ten náš svět směřuje (a řekněme si, že ke světlým zítřkům úplně ne). A naopak, člověk, který do té naší zbídačené půdy už nějaký ten stromek vpravil, nehledě na to, jestli to dávalo smysl, ať už druhem/typem stromu, lokalitou nebo ročním obdobím, je ekolog první kategorie.
Nechápejte mě špatně, vysazovat stromy je důležité, ale musí se u toho trochu přemýšlet. To, že si doprostřed svého anglického trávníku zahrabete jednu sloupovitou jabloň nikoho nespasí. Ale na instáči získáte spoustu lajků, to zas jo.
Tak dál.
Takže, když nám bylo řečeno, že hlavní náplní bude prosvětlování lesa aka porážení stromů, první věc, která mě napadla – jak moc blbě by vypadalo, kdybych se ještě před oficiálním začátkem sbalila a jela domů (a taky, co budu dělat se zbytkem dovolené)? Nakonec jsem se rozhodla zůstat, protože poučena různými životními událostmi vím, že nic není černobílé.
V akci
Ukázalo se, že „náš“ les je změtí divokého ostružiní, listnatých i jehličnatých stromů, nahuštěných těsně vedle sebe, vzájemně a nezdravě si konkurujících. Zkrátka a dobře, ty stromy vypadaly, že už ze sebe mají pěknou ponorku, což je stav, který neprospívá nikomu – ani stromům samotným, ani zvířatům, ani hmyzu. Pokud by se les nechal ladem, postupem času by se proměnil v nepropustnou divočinu, která je atraktivní maximálně pro pár brouků, a to nikterak vzácných (ale jinak no hate, běžní brouci, jste v pohodě a máme vás rádi).
Údržba lesa není jednoduchá záležitost a pokud chcete hospodařit ekologicky a zodpovědně, musíte si stanovit konkrétní cíl. Majitelé lesa, do kterého jsme přijeli dobrovolničit, se po konzultaci s odborníky rozhodli, že svoje stromy chtějí do budoucna využívat jako zdroj udržitelného, lokálního dřeva. A to nejen na topení, ale třeba i na výrobu nábytku (Třes se, Ikeo!!) nebo podlahových krytin. Zároveň by se les, vzhledem k vysokému počtu smrků a jejich rychlém růstu, mohl využít k produkci vánočních stromků, které vyrostou ve zdravém prostředí, nebudou k zákazníkům cestovat přes půlku světa a jejichž řez bude probíhat kontrolovaně tak, aby se všechno nevytěžilo během jedné zimy.
Rozkaz pro nás dobrovolníky zněl jasně – vyhledávat duby, modříny, javory, třešně, a vše, co se nacházelo přibližně 1,5 m od nich, pokácet nebo oříznout. Pokud je totiž v blízkosti jmenovaných druhů rychleji rostoucí konkurence (např. jeřáb, osika), omezí jim přístup ke světlu a živinám. A všichni víme, jak tohle nejspíš skončí. Pro ty pomalejší vzadu – prostě je to pomalu zabije.
Fáze smutku
Fázemi popírání a hněv (a u někoho smlouvání) jsme si tedy prošli už večer a náš první den se tak odehrával v duchu snahy oprostit se od toho, že devastujeme les (i když jsme už v té chvíli věděli, že to není pravda, červíček pochybností stále hlodal), druhý den si někteří z nás ještě odžili depresivní fázi a zbytek týdne už nám práce šla jako po másle. Dostali jsme se do fáze smíření.
Tedy až na případy, kdy si pro nás les připravil takové oříšky, jako několik javorů vedle sebe, několik javorů vedle sebe v kombinaci s dubem, několik javorů vedle sebe v kombinaci s dubem a modřínem, a tak dále. To jsme se pak rozhodovali podle nejlepšího vědomí a svědomí (tolik, kolik nám ho ještě po té genocidě osik zůstalo) nebo jsme přenesli tíhu zodpovědnosti na odborníka, kterého jsme měli na telefonu.
A vsadím se, že ten pán během našeho týdne přijal víc hovorů než za celý svůj dosavadní život. Vůbec bych se nedivila, kdyby se poté rozhodl změnit telefonní číslo. Nebo vyhodit mobil.
Srnec jako úhlavní nepřítel
Kromě probírky stromů jsme se věnovali i jiným činnostem, třeba zakrýváním, respektive obkládáním malých doubků a modřínků právě ořezanými kmeny a větvemi, abychom je uchránili před srnci, kteří si o ně chodí vytloukat parůžky. Dub je totiž v mládí velmi pružný a jehličí modřínů zase uvolňuje vonné silice, takže se srnečci nejen podrbou, ale užijí si i dávku aromaterapie. Což možná působí roztomile, jenže tohle „odrbávání“ kmene stromků může zapříčinit jejich nenávratné poškození.
Takže sorry miláčkové, ale tady vám pšenka nepokvete, čau a jděte o dům dál – třeba do lesa přes cestu, který jeho majitel nechává tak, jak ho někdo stvořil, respektive vysázel (a pojďme si říct, že ten „někdo“ neodvedl moc dobrou práci). Ale musíte být rychlí, protože i tady si stromy dost konkurují (a hlavně to tu evidentně nikoho moc netankuje), a tak je možné, že za chvíli už tu vaši oblíbenci nebudou.
Slovo na závěr
To důležité už bylo řečeno, tak snad už jen: Jeďte dobrovolničit, naučíte se nové věci, získáte spoustu zajímavých informací a ještě se fyzicky i mentálně zocelíte.
Enjoy!